O autorovi

Narodil jsem se 13. ledna 1950  (byl pátek) ve tři hodiny odpoledne, když právě zvony  na místním kostele sv. Ferdinanda připomínaly, že na kříži skonal Vykupitel. Svatý Ferdinand nebyl žádný svatoušek a zabil víc pohanů, než si umíme představit. Optimističtější příchod na svět jsem si nemohl ani přát. Osud byl takto předurčen…. Stalo se tak ve Chvalkovicích na Hané, malé vesničce, kde otec koupil dům a zřídil zde ještě za první republiky velkou dílnu a v ní podnikal. 

          Manželku - mou maminku - si přivedl z Prahy. Musela to být velká láska, změnit pohodlí velkoměsta za fronty na maso od tří hodin ranních v třeskutých mrazech… Ach, ta láska.

Můj otec s dědou vyráběli mimo jiné pračky a dokonce automobily, což budilo podezření, že narušují spravedlivé socialistické rozdělování - pořadník na spartaka byl 10 let, děda zmáknul kabriolet za rok. V pětapadesátém otce znárodnili. Bylo mi pět a pamatuji si na to proto, že jsem poprvé v životě viděl otce doběla rozčíleného, do té doby jsem ho znal jako vlídného a usměvavého člověka s nesmírně dobrosrdečným obličejem. Svazáci v modrých košilích a znakem ČSM spolu s příslušníkem SNB zapečetili dílnu a otec dostal umístěnku do uranových dolů. Díky odvážnému lékaři z Ivanovic na Hané, který mu určil diagnózu naprosto vylučující kontakt s uranem, nastoupil do Výzkumného ústavu obilnářského v Kroměříži, kde to dotáhnul na šéfa vývojového střediska a konstruktéra s několika světovými patenty na triku.

Vážnou trhlinu ve světovém názoru, do té doby tvořeném v hodinách náboženství  a Pionýru, udělal bigbít. První kytaru jsem dostal ve dvanácti. Ukradli mi ji na prvním čundru na Plumlovské přehradě. A s ní do vínku první anglická slůvka: Ó bejby, bejby, bala bala... . Zlatá šedesátá se prostě vryla do každého jako zhoubný červ...

V Třebíči jsem prožil celou druhou polovinu šedesátých let. Nejkrásnější léta mého života, protože druhá polovina šedesátých let se nedá vymazat. Studoval jsem zde na Pedagogické škole a měl štěstí na nejlepší profesory na světě. Kouřili jsme spolu na chlapeckém záchodku sparty a vedli bouřlivé diskuse o tom, jestli sem Rusáci vlítnou nebo nevlítnou.

Vlítli. A tím skončilo nejkrásnější období v mém životě.  Bratr Miloslav emigroval do Kanady a překřtil se na Milton, aby mohl lépe konzultovat s byznysmeny.  Po té, co jsem dva roky v Náměšti nad Oslavou ubránil světový mír,  se chtěl vrátit do milované Třebíče. Dva roky je dlouhá doba. Neprožíval jsem už novou muziku, nové lidi a StB neprožívala mě. Nestačil jsem se divit, co všechno na mě vytáhli: létaky - školní cyklostyl, aktivity v 68, postoje v době palachiády, dokonce některá k….a vynášela moje texty ze školní nástěnky přímo na místní expozituru StB. Ukápnul  slzičku - jsem v podstatě citlivý hoch - když se naposledy odlepil dřevák od nádraží milovaného města a směroval k rodnému Vyškovu.

Nezbývalo, než pokorně zaklepat na dveře odboru školství při ONV. Kamarádi mě varovali: "Neblbni, dva roky jsi byl na vojně, nevíš, co se děje, máš pořád klapky na očích a načichlý z osmašedesátého tak, že tě vyrazí, jen tě ucítí. A navíc tam sedí největší normalizátor!"

Přesto jsem zaklepal, neměl jsem už co ztratit. Největší normalizátor byl můj učitel z devítky, kterému jsme o prázdninách chodili trhat černý rybíz. Vyklopil jsem mu všechno. Stejně se to dozví přes třebíčskou expozituru Stb…. Chytil se za hlavu a minutu mlčel. "My vyhazujeme za desetinu toho, cos mi tady ukázal!" Další minuta mlčení a já přemýšlel o nabídkách kluků z vojny: Rožínka - vojín Kotnour, lesní dělník - svobodník absolvent Hruška z Jihlavy….  Vděčnost za včas sklizený černý rybíz však zvítězila: "Víš co…? Když mi odpřisáhneš, že všechno, cos mi sem přinesl (Desatero přikázání pro mladého intelektuála - Ivan Sviták, Projevy Františka Kriegela a další stohy kontrarevolučního škváru) spálíš, zašiju tě jako kantora do dědiny, kam se nikomu nechce." - Polknul jsem a chvíli nedýchal. V kalendáři ten den kralovala třináctka. Ve dveřích mě soudruh vedoucí školského úřadu upozornil, abych se už "na všechno vysral - zabrnkej jim na kytáru - a bacha: doba je kurevsky zlá!"  Poděkoval jsem za ta upřímná slova. Od té doby vím, že nic není černobílé. On si za mne pálil prsty kvůli pár bedýnkám černého rybízu, riskoval  svůj kejhák v kurevsky zlé době….  I když jsem se snažil držet  jeho slov, nešlo to, pouštěl jsem si hubu na špacír dál. A tak přišlo dalších několik průšvihů. Vždycky mě z nich vysekali komunisté místní buňky. Prokázali větší odvahu než Václav Klaus, který jediný z Prognostického ústavu odmítl podepsat petici za propuštění Václava Havla (podepsal i Miloslav Ransdorf)... 

Dokončil jsem si pedagogické vzdělání na PF UJEP v Brně. Na rozdíl od Pedagogické školy v Třebíči,  Pedagogická fakulta v Brně znamenala velké zklamání. Zuřila normalizace a každým rokem muselo odejít několik převážně kvalitních vysokoškolských pedagogů. Těžko se dýchalo...

A taky přišly děti. Elin a Šárka. Jen jsem se bál, aby nezblbly do muziky, jako jsem zblbnul já. Zblbly natolik,  že Elin je profesionální zpěvačkou a Šárka žijící ve Vídni vystudovala lidovou konzervatoř. Co naplat, někdy i čtrnáctka a desítka může suplovat třináctku…

Čas oponou trhnul a byl tu převrat v 89. Kantořinu jsem pověsil na hřebík a stal se šéfredaktorem Vyškovských novin. Revolucionář na odstřel. Až se člověk musí smát, jak krátkozrace jsme viděli, mysleli revoluční prdelí a ne revolučním mozkem. Teď tu máme, co jsme chtěli.

K tomu člověk nemůže mlčet. Novinařinu, která už není, co bývala před dvaceti lety, jsem pověsil na hřebík a stal se spisovatelem. Jinak to nejde, než zaujmout konečně pevné stanovisko ke všemu, co se děje kolem nás. V roce 2011 vyšla moje kniha "Strážce modrého tunelu", rozsáhlá historická  trilogie, sága, zahrnující období 1949 - 2009. V ní jsem zachytil kromě pohnutých padesátých let také autobiografické momenty z let šedesátých a normalizačních, včetně událostí po listopadu 1989.

Totální zklamání z politiky 90.let vystihuje také moje  kniha "ZNAMENÍ DOBY", kde na pozadí české politické scény 2012-2013 se odehrává dramatický příběh  čtyř přátel, mezi nimiž se v nové době otevírají nůžky - až dojde k tragedii. Mystické a vizionářské prvky jen dokreslují stav společnosti.

Poslední kniha "Krvavý měsíc nad horou Liliavou" je historický román ze 17.století (1599-1628). Mapuje události doby předbělohorské, bělohorské a pobělohorské z pohledu moravského dějepisu. Tím se liší od ostatní literatury s touto tematikou....

Měl jsem pocit, že píšu  o současnosti, až tak moc se zase nezměnilo: česká vyčůranost, převlékání kabátů, lakota, závist, řevnivost a zbabělost zůstanou asi navěky zakódované v genech  českého živlu.

I přes uvedená hořká zklamání výše uvedená, zatracení jmen z politického slovníku, každodenního zatínání zubů, když se dovídáme o zlodějnách, zlatých padácích, korupci...,   jsem přesvědčen, že žijeme v nejkrásnější době, jakou jsme si jen mohli kdy  představit a přát. Ten, kdo nevěří, nechť se projede východní, jihovýchodní a jižní Evropou...

Ale přesto by se mlčet nemělo...

 

 

Fotogalerie: O autorovi